pondělí 21. prosince 2015

Zajímavá glosa z léčebny

Jedna členka našeho týmu se díky zhoršení schizofrenního stavu ocitla na pár dní na lůžku v Centru krizové intervence. Občas, když zrovna tlumena léky nespí, zapisuje své dojmy. Tady je jeden z nich:

Bez uzdy běží myšlenky, toulají se nepěkným okolím. Neposlouchají mé tiché volání "už dost!". Běží chvíli dovnitř, chvíli ven. Leká mne jejich prázdno. Přehlcenost i absence. Nevím, co říct, když odchází, nevím, jestli je vítat, když se s rozverným smíchem derou zpět a párají mé lebeční švy, aby se podívaly, jestli našly tu správnou hlavu. Někdy se minou a to pak zející díra pohltí celý vesmír. Sžírá mne, je příliš obrovský, a tak musím růst, abych mu udělala místo. Rostu zevnitř, vyhazuju nepotřebné harampádí. Nejvíc mi zavazí nervové synapse. Jsou první na řadě, když před očními důlky zatroubí stěhováci. Odvážejí, zcela dobrovolně, tunu nepotřebných plačících vzpomínek. Nikomu by nebylo lehko, když ví, že se jej chcete nadobro zbavit. Protože je nahraditelný. Ale čím? Useknutými hlavami mých dětí a mrtvolně bledou vlastní tváří? Které vzpomínky jsou ty pravé? To už se nikdy nedozvím.

Eliška Marie Pražáková (dřívějším jménem Jindřiška Vlčková)

Žádné komentáře:

Okomentovat